Ano, jedná se o pověstné lomy Amerika v Českém krasu nedaleko hradu Karlštejn, které přitahují svou divokou krásou trempy, turisty, ale i obyčejné městské výletníky. Pohádkově modrá jezera s bílými útesy obklopené hlubokými lesy připomínají scenérie z dobrodružných filmů o divokém západu. Ve stěnách zarostlých lomů se černají otvory opuštěných podzemních chodeb, vylámaných kdysi horníky, pachtícími se za vápencem. Už od počátku padesátých let si zde trempové zakládali osady, a večer u táborových ohňů pak probírali různá tajemství tohoto kraje. Téma hovorů se k půlnoci většinou vždy stočilo k jednomu. K Hagenovi - přízraku Ameriky.

Příběh o Hagenovi byl už tolikrát převyprávěn, že už dnes těžko určíme jeho původní verzi. Nejčastěji se mluví o německém vojákovi jménem Hans Hagen, který se v posledních dnech války při útěku v podzemním bludišti starých štol ukryl. Válka skončila a on tam zůstal sám. Nikdo o něm nevěděl. V noci občas vycházel ven aby si opatřil potravu. Skrytě se pohyboval krajem, objevoval se a zase beze stopy mizel ve skalních rozsedlinách. Tajuplný noční fantom, s nimž v černé tmě mizelo jídlo, pití, cigarety a někdy i lidé.

Podle jiné verze byl Hans Hagen v podzemí při honičce s partyzány za živa pohřben za závalem jedné slepé chodby. Jeho mrtvola s prostřelenou lebkou a zrezivělou pistolí v ruce prý v šedesátých letech děsila odvážlivce, kteří se prohrabávali zapomenutými a zavalenými štolami. Tajemné krádeže a strašidelné jevy musel mít tedy na svědomí už jen jeho duch, který prý neustále bloudí podzemím. Ti racionálnější však ale předpokládali, že za krádeže a únosy může spíše nějaký zločinec či psychopat, ukrývající se zde ve staré uniformě wehrmachtu před zákonem. Nebylo by to nemožné, neboť pražský jeskyňář Ladislav Lahoda, který štoly od konce 70. let zkoumal a mnoho měsíců tam prokopával závaly, skutečně našel jakousi skrýš se ztrouchnivělou dřevěnou pryčnou. Vedle se válel zrezivělý zásobník z vojenské pistole.

Nejraději prý zabíjel bajonetem nebo strunou, ale mnohem častěji jeho vraždy vypadaly jen jako nešťastné náhody. Jindy svou oběť unesl hluboko do podzemí, takže se už tělo nikdy nenašlo. Nejznámější z pověstí o Hagenově řádění je případ jisté Hanky. Se svou partou trempů, Bobem, Šakalem a Grizzlym, chtěla přenocovat v ústí opuštěné štoly a ještě než zalezla do spacáku, "odskočila si" do jedné boční slepé chodby končící vodou. Její příběh se pokusil dramaticky rekonstruovat pražský speleolog Ladislav Lahoda ve svých "Pověstech Ameriky":

Hanka popadla baterku a zamířila dál do štol. Světlo klouzalo po nerovných stěnách a vytvářelo na nich plno strašidelných stínů. Dostala trochu strach, ale přesto došla tam, kde dno štoly mizelo pod hladinou černé stojaté vody. Zrovna se dívala na stěnu, jestli tam nejde zavěsit baterka, když zaslechla za sebou podivný šramot. Vylekaně sebou trhla, ale než se stačila otočit, dostala do hlavy strašlivou ránu, která ji srazila na zem. V matném světle baterky zahlédla ještě, jakoby v mlze, dvojici hrubých okovaných bot a potom ztratila vědomí.

Asi po deseti minutách začal být Šakal netrpělivý.
"Asi jí zhasla baterka a nemůže trefit zpátky. Jdu se tam podívat, " oznámil.
Vymotal se z celty a podél stěny kráčel po hmatu do podzemí. Po chvíli uviděl před sebou matné světýlko. Oddechl si.
"Co tam děláš tak dlouho?"
Nic, žádná odpověď. Znepokojen přišel blíž a nechápavě hleděl na baterku ležící na zemi. Její světlo pomalu žloutlo a Hanka tam nebyla. Sebral baterku a vyrazil dál do štoly. Okamžitě se jeho boty naplnily vodou. Po pár krocích mu stoupla až po kolena. Nic nechápal, Jiná cesta tudy nevedla, musela tedy jít vodou. Ale proč? Nemohl přijít na jediný rozumný důvod.
"Hanko!" vykřikl do tmy.
Zdálo se mu, že zaslechl v dáli nějaké zašplouchání.
"Hanko, vrať se!" vykřikl znovu.
Dal se do běhu. Cákal okolo sebe a ani necítil, že už je celý mokrý. Když mu voda sahala po pás, baterka zhasla.
"Hanko!" vykřikl zoufale, ale odpovědí mu bylo jen hrobové ticho. Brodil se ještě několik desítek metrů a vzdal se, až když cítil, že
už nestačí. Musela se zbláznit, napadlo ho. Byla o hlavu menší a neuměla plavat. Tudy nemohla projít živá. Stál tam v naprosté tmě, po krk v ledové vodě a stále odmítal uvěřit tomu, co se stalo.
Hanku už nikdy nikdo nespatřil. Ve strži Jižní kříž je pod malou kamennou mohylou pohřbena její kytara.
Mluvilo se i o trempech, kteří se zřítili ze skály, když jim při slaňováni "někdo" přeřízl lano. Pravdou také je, že tři kamarádi s přezdívkami Bušek, Dan a Golem záhadně uhořeli v dřevěné chatě, která stávala u jezera Velká Amerika. Ještě v roce 1979 tam jejich památku připomínaly tři křížky.
Děsivou legendou je opředeno i místo nazývané Hagenova studánka. Je to vlastně prohlubeň u stěny chodby na křižovatce Hagenovy štoly a svážné štoly, kde se shromažďuje voda, kapající ze stropu. Říká se, že zde byl kdysi při hledání zmizelého trempa nalezen v kaluži krve německý bajonet s vyrytým jménem "Hagen" na čepeli. Nad studánkou visí kus kolejnice a železná tyč. Býval to signalizační zvon horníků, dnes zde trempové provádějí jakousi zkoušku odvahy. Koho už nebaví život, může udeřit tyčí do zavěšené kolejnice a vykřiknout: "Hagene, přijď!"Vyřkne si tak rozsudek smrti. Buď se Hagen postará, aby se už z podzemí na denní světlo nevrátil, nebo prostě do roka zemře. Této pověře sice nikdo nevěří, ale jen málokdo se odváží na Hagenův zvon udeřit.

Skupina starých pravověrných trempů se tomu všemu ale jen usmívá. Oni ví, jak to všechno bylo. Hagen není žádný vraždící psychopat z masa a krve, ale nadpřirozená bytost - duch lomů Amerika a jejího okolí. Bůžek, který se zrodil v roce 1970, aby ochraňoval trempy, ale strašil mastňáky a ostatní nepřátele trempů, kterých v tehdejším totalitním režimu bylo více než dost. Kdosi mu tehdy postavil u kraje štoly vedoucí z Modlitebny na Liščárnu oltář. Fosforovými barvami na něm byla nakreslena hrůzostrašná hlava s nápisem Hagen. Tvář se prý vždy rozjasnila, když viděla skutečného trempa. U oltáře neustále hořely svíčky a za ním bylo místo k pokládání vzkazů. Oltář trempů byl samozřejmě trnem v oku tehdejších mocipánů a tak se ho policie mnohokrát pokoušela zničit. Příští víkend po jejich akci byl ale oltář vždy opět v pořádku a příslušníci VB našli vypuštěné pneumatiky u svých aut a lesní cesty zatarasené stromy a balvany. Nakonec se rozhodli velký kámen s hlavou odvézt pryč, ale když jejich auta dorazila ke štole Modlitebny, oltář se svíčkami tu sice byl, ale kámen s hlavou nenašli. Za týden viděli nějací trempové oltářový kámen s hořící svíčkou nedaleko blízkého lomu Příroďák. Další týden byl těžký kámen objeven asi o půl kilometru dál, a pak už ho nikdy nikdo
nespatřil.

Původní oltář už tedy neexistuje, duch - Hagen však bloudí podzemím dodnes. Trempové ze Strakonic, Zajíc a Procházka, vyfotografovali v roce 1997 v Hlavní štole před odbočkou k Hagenově studánce jakýsi podivný bílý obláček vznášející se ve vzduchu. Na žádné jiné fotografii, kterou tenkrát v podzemí pořídili, už nic podobného nebylo. Dodnes jsou přesvědčeni, že se jim ukázal Hagen.
Povídaček o záhadných jevech ve štolách koluje mezi trempy celá řada. Objevují se tam prý tajemná barevná světla, v nedokončené štole se ozývá zvláštní zvuk a ze stěny beze stopy mizí zapálene svíčky. Slepou chodbou, vedoucí od Hagenovy studánky na severozápad je možno projít dokonce do jiné dimenze. Stačí jen třikrát zaklepat na skálu, označenou křížkem.

Pro mnohé to jsou jen hlouposti, ale všichni se shodují v jednom. V místech, kam dosud nikdo nevstoupil, může být ještě ledacos objeveno. Jsou to hlavně prostory za závaly, kterých je tu poměrně dost. Kolují zde také pověsti o dosud neobjevených chodbách se zamaskovanými vchody, jako je například štola, spojující lomy Velké a Malé Ameriky. Dodnes nebyla nalezena. Pátrá se i po bájné západní štole, která dle pamětníků války ústila do severozápadní stráně Velké hory v údolí Bubovického potoka. Vchod prý v květnu 1945 zamaskovali Vlasovci když tudy procházeli z Prahy na Plzeň.

Ale pozor! Riziko zranění nebo i smrti hledačů tajemství je zde přece jen příliš velké. Správa lomů Mořina a ochránci přírody proto znovu přistoupili k drastickému opatření. U ústí štol se v květnu 2002 objevily mříže. Přispěje to k tvému klidu, Hagene?

Velká kniha otázek a záhad,
Jitka Zelenková, Vladimír Šiška, Ivan Mackerle, Jan Zemen
z roku 2002